Tuzemský vzdělávací systém poměřován efektností, tedy výsledky, si nevede špatně. V řadě ohledů, jako jsou například mezinárodní testování, průměr našich školáků dosahuje přinejmenším dobrého průměru v rámci zemí OECD. V míře dokončování středoškolského studia nebo v míře nezaměstnanosti čerstvých absolventů si dokonce vedeme výjimečně dobře. Přesto lze najít tři, dle mého soudu největší problémy českého školství.
Ať měříme jakkoliv, veřejné výdaje na školství jsou dlouhodobě velmi nízké. Do velké míry za to může škudlení na platech učitelů, které představují hlavní výdajovou položku každého školského rozpočtu. V relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům jsou platy českých učitelů dlouhodobě z nejnižších v rámci téměř tří desítek zemí EU. Nenechme se zmást občasným voláním sláva, když se zrovna ministru či ministryni školství nečekaně podaří z ministra financí vymáčknout nějakou miliardu na platy učitelů navíc. Navýšení učitelských platů v posledních letech sotva drží krok s růstem mezd ve zbytku ekonomiky.
